Přijíždíte k naší obci

Historie místa

Naší obec Krty-Hradec naleznete asi 5 kilometrů severozápadně od Strakonic. Leží, obklopena stromovou zelení, na dvou malebných rybnících, spojených potokem Kolčavkou, který zároveň obě části obce od sebe odděluje. Jih a západ obzoru rámují větrolamy, poskytující spolu s četnými dalšími remízkami účinnou ochranu mnohé lesní drobné i vysoké zvěři. Na severní straně se nad obci tyčí zalesněný vrch Tisovník a na východě vykukuje vrch Kuřidlo. Jižně, na břehu Otavy asi 3 kilometry vzdálené, se tyčí rovněž lesnatá a svou florou a především historií unikátní Kněží hora. Krty Sousedé, kteří obývají vyšší část naší obce, mají nádherný výhled na vrcholky Šumavy s jejím předhůřím. Ti, kteří obývají nižší část (nadmořská výška 431 m), mohou opět pozorovat pestrý život na rybnících. Těmi ostatně naše krajina překypuje. Směrem na sever od řeky Otavy, až daleko za město Blatná, nalezneme těch rybníků, rybníčků i všelikých louží bezpočet a všechny jsou zasazeny v lukách mezi lesnatými kopečky a kopci Blatenské pahorkatiny. Hradec

V lomu nedaleko obce se těží krystalický vápenec, který tvoří geologické podloží našeho okolí. Z tohoto kamene je u nás postavena většina původních staveb a mnoho zdí a zídek. Ale již o kousek dál a to až téměř ku Praze, se táhne krajina s podložím převážně žulovým. Na bizarní bloky a shluky tohoto kamene narazíme všude v okolních lesích, loukách a pastvinách- nejznámější takové seskupení tvoří od nás nepříliš vzdálený Kadovský viklan.

Keltský relief O nejstarších obyvatelích místa a našeho okolí nevíme mnoho. Bedřich Dubský, česká archeologická legenda, nalezl ve dvacátých letech dvacátého století několik úlomků keramiky na návrší Hradce, pocházející ze střední doby hradištní (800-950). Hradec měl být podle něho předsunutým bodem, jehož úkolem bylo chránit hradiště na Kněží hoře. V té době již bylo naše území osídleno Slovany, kteří ale nebyli jeho prapůvodními obyvateli.

Za vlády prvních českých knížat byla celá země rozdělena do sedmi krajů, které se opět dělily na župy. Naše okolí patřilo do župy prácheňské spolu s hlavní částí Strakonicka. (Nejstarší zmínka o županu prácheňském Vítkovi z Prčic, předku Rožmberků, obývajícím se svými úředníky župní hrad Prácheň, je z roku 1184.) Nejstarší písemné zápisy, dosvědčující existenci nejbližších okolních obcí, pocházejí z roku 1045, kdy byly tyto obce věnovány Břetislavem I. klášteru břevnovskému, ku památce šumavského mnicha a tajného diplomata Vintíře (německy sv. Günter), jehož ostatky byly v tom čase právě v klášteře břevnovském pohřbeny.

Ještě hlouběji do slovanské minulosti našeho kraje se noří kronikář Václav Hájek z Libočan (+ 1553) ve své Kronice české. Klade existenci tří blízkých sousedních obcí dokonce již do let 760 a 816 a dokládá ji pikantními historkami. Jelikož však Hájkova vynalézavost v takových zvěstech je proslulá, pomlčme o nich a podržme se dochovaných historických zápisů.

První písemný zápis o existenci obce Krty se objevuje v Deskách zemských až roku 1243, kdy Bavor ze Strakonic věnuje ves řádu svatého Jana Jeruzalémského, jinak též Maltézským rytířům, lidově řečeno Maltézanům. Tento zápis stvrzuje roku 1251 Přemysl Otakar II, tehdy markrabě moravský a vévoda rakouský. Vilém ze Strakonic, dědic a bratr Bavorův znovu v roce 1318 potvrdil tuto ves konventu strakonickému. V roce 1569 jsou Krty zase uváděny k rychtářství mnichovskému, ale v roce 1840 patřily opět k panství strakonickému. Jméno obce se v průběhu staletí několikrát změnilo- od Kirty z roku 1243 přes Chirty, Kert, Krt, Kyrth až k dnešnímu názvu. Původ jména je nejasný, nejprostší vysvětlení je, že ves patřila kdysi rodu Krtů, ale nemusí tomu tak být. O Hradci je první písemná zmínka až roku 1569 v urbáři strakonického panství, kde se hovoří o místě "na hradcy", v pozdějších dokumentech "na Hradczy". Jakkoliv je název místa srozumitelný, nenašly se zde nikdy zbytky nějakého opevnění.

Řádu Johanitů patřilo v našem kraji mnoho pozemků, vsí, kostelů a tvrzí. Například strakonický hrad jim patřil až do roku 1924. Do tohoto řádu se v Čechách vlil po roce 1313 bohatý a tajemný řád Templářů poté, co byl brutálně rozmetán francouzským králem Filipem Sličným a zrušen papežem Klementem V.

Zajímavou zmínku o naší obci najdeme v díle jezuity, historika a českého vlastence Bohuslava Balbína (1621-1688) "Rozmanitosti z historie Království českého", které vzniklo v blízkých Klatovech. Balbín popisuje "léčivý pramen, který byl vykopán pod vedením a na příkaz anděla na strakonickém panství rytířů Maltézanů u vsi Krtů. Zázraky tohoto pramene prý dosvědčuje mnoho svědků."

Studánka Bělička Ta studánka se jmenuje Bělička a leží na severním okraji naší obce. Je to relativně silný pramen s průtokem vody asi jeden litr za vteřinu a s celkem konstantní celoroční teplotou kolem 10°C. Nikdy, ani za největších mrazů nezamrzá. Podle některých údajů je pramenem hloubkovým- má přivádět vodu až ze Šumavy. Na přelomu 17. a 18. století byla nad studánkou postavena boží muka, která se po léta, díky zlodějům a vandalům, nacházela v nepěkném stavu. V poslední době byla stavba občany obce opravena. Pražská architektka a výtvarnice paní Barbora Trojanová, která se svým manželem u nás již po mnoho let tráví svůj volný čas, nahradila ukradené sošky svatých působivými replikami.
Spisovatel Ondřej Fibich, autor trilogie "Prácheňský poklad", napsal také poutavé vyprávění o pošumavských studánkách. Během rešerší ke své knize, nalezl velmi zajímavé a veřejnosti dosud neznámé skutečnosti, které objasňují nejen vznik studánky, ale i původ jejího jména. V červnu 2010 vyšel první díl jeho "Nebe studánek" a pan Fibich dal své svolení k tomu, abychom otiskli tu část, která se Běličky týká. Najdete ji na tomto místě. Rovněž si můžete poslechnout část přednášky Ondřeje Fibicha, která byla věnována studánce.
Voda studánky plní rybníček Běličko, ležící hned pod ní. Kdysi byl popisován jako "stříbrný rybníček s mohutnou vodníkovskou vrbou", dlouhá léta však, obrostlý plevelem a neřádem, byl oku poutníka sotva viditelný. Dnes je rybníček, díky iniciativě sousedů, opět očištěn a zviditelněn.

O Běličce se vypráví několik pověstí, z nichž nejznámější je ta o francouzských a rakouských vojácích, kteří, prchajíc po prohrané bitvě u Prahy ve válce o dědictví rakouské v letech 1740-1745, si v Běličce omývali své rány a ty se jim zázračně hojily. Vojáci měli prý zakopat v blízkosti studánky stříbrné tolary ale dosud se nikdo nikomu nepochlubil, že by je nalezl.

Vrch Tisovník- výrazná dominanta severního horizontu naší obce, je proslulý nejen výskytem pozoruhodné flóry a fauny (vyskytují se zde třeba ohrožení ptáci Ořešník kropenatý a Výr velký), ale proslulý je především svými bájnými útrobami. Dostatečně hluboko v masivní žule, byl někdy v druhé polovině dvacátého století, vyražen obrovský bunkr, o jehož účelu kolovaly (a dosud kolují) mezi obyvateli Strakonicka nejhrůznější zvěsti. Do útrob hory prý vedly jakési koleje, a může tam pohodlně zajet i nákladní automobil. V případě potřeby se prý celý vrcholek hory může otevřít. Hora prý sloužila jako muniční skladiště a po okupaci v roce 1968 dokonce jako skladiště sovětských zbraní jaderných. Tolik tedy fámy, ale skutečnost je asi prostší, i když se oficiálně žádných informací ani dnes nedoberete. Podle zpráv z různých internetových fór (zde ukázka) , se pravděpodobně do začátku 90. let jednalo o "válečné" velitelství 4. armády ČsF. Poté bylo stanoviště adaptováno na "záložní velitelství Armády ČR" ale po vstupu ČR do NATO mohlo stanoviště opět změnit své určení. Nedavno byly tyto poznatky shrnuty v zajímavém článku na internetovém deníku iDnes, který zde všem zájemcům předkládáme.

Hora je bez jakýchkoliv omezení přístupná každému turistovi, houbaři či milovníku přírody, ovšem až na ten jeden malý ohraničený pozemek na jejím zalesněném úpatí, který je oním tajemným vchodem do jejích útrob.